Mitterand tvrdil, že pouze jednotná politika Londýna, Paříže a Moskvy může vznik Čtvrté říše udusit v době klíčení

Rozloučení se Západem

Posledním tabu poválečné doby je německo – francouzské přátelství. Německo a Francie jsou, přestože se drží za ruce, rivalové o nadvládu v Evropě.

Již krátce po pádu berlínské zdi se snažil F. Mitterand znovusjednocení Německa blokovat. Snažil se ovlivnit Rusko a dosáhnout trvalého rozdělení Německa. V prosinci 1989 řekl Mitterand v Kyjevě: „Oba německé státy musí respektovat rovnováhu v Evropě. V budoucnosti by se jim nemělo dovolit dělat samostatnou a společnou politiku.“

Mitterand vedl rozhovory s Garbačevem a M. Tchatcherovou. Tvrdil, že pouze jednotná politika Londýna, Paříže a Moskvy může vznik Čtvrté říše „udusit“ v době klíčení.

Vše dopadlo jinak. Německo se spojilo a dokonce přežilo své úhlavní vojenské nepřátele – Rusko a Francii. Teď může Německo v klidu přihlížet, jak se sousedé stávají slabšími a slabšími. Sovětské impérium zaniklo. Následovat bude i zánik Francie jako velmoci.

Michail Gorbačov, ten uspěchaný reformátor („Kdo přijde pozdě, toho potrestá život“.) i F. Mitterand, „kníže pomalosti“ („Času se musí nechat čas“.), byli politickým zemětřesením ve střední Evropě stejně otřeseni. Centrální systémy se roztříštily a Německo rozpoznalo svou šanci vklínit se do „vakua moci“. Jeho politika ze začátku roku 1992 – uznání Chorvatska a Slovinska – ukázala jasně, kdo vstal z popele a stal se vedoucím hráčem na poli Evropy.

Ztráta vedoucího postavení v Evropě je pro Francii „ranou do vazu“. Při parlamentních volbách v r. 1993 utrpěla vládnoucí levice „největší porážku od dob Napoleona“.

Boj o moc mezi Francii a Německem se zostřuje. Neexistuje otázka, na kterou by měly tyto země společnou odpověď. Již první návštěva francouzského premiéra Eduarda Balladuera v Bonnu skončila krachem. Spornými se ukázaly otázky volného obchodu, rozšíření Evropské unie, zavedení společné měny. Francie chce měnovou unii, Němci tvrdou marku. Francie dělá opatření pro ochranu domácího průmyslu proti levnému importu z Asie a východní Evropy. Němci ale zpívají chvalozpěvy na volný obchod.

Společný názor chybí i v otázce Bosny a východní Evropy. Zatímco Německo žádalo zrušení embarga proti Muslimům, hlasovala Francie vzhledem ke svým zájmům na Balkáně proti. Zatímco Německo usilovalo o rozšíření NATO i na východní Evropu, žádala Francie vytvoření Evropské armády a zabývala se myšlenkou na vytlačení NATO z Evropy. „Když Německo říká hýje, říká Francie hot.“ Protiněmecká nálada z léta 1993 přešla ve Francii ve fobii. Jeden bývalý generál francouzského letectva řekl: „Helmut Kohl drží své Germány v šachu, stejně jako Bismarck v 19. století. Ale po něm převálcují Němci opět celou Evropu od Königsberku na východě až po poslední kout na Balkáně“.

Němci se radují z každého rozšíření Evropské unie. Spatřují v něm zvětšení německé moci. Skandinávie a Rakousko jsou novými vazaly Německa.

Francouzský velvyslanec v Bonnu Francois Scheer informoval tisk o vystoupení ministra Kinkela, který hrozil Španělsku, že mu zlomí vaz, jestliže bude dál bránit vstupu skandinávským zemím do EU. Scheer prohlásil: „Německo chce rozšířené Evropě vnutit svou vůli“. Po tomto rozhovoru byl Scheer pozván na ministerstvo zahraničí a donucen svá slova odvolat. Tisk psal „o vlastní brance“ a všem bylo jasné, kdo zvítězil.

Pařížský sociolog Alain Tauraine říká: „Dobré roky skončily na jaře 1994. Jedna epocha dospěla ke svému konci.“ Francie se dnes nachází v horším stavu než v roce 1968 za časů studentských nepokojů. Sociální stát se rozpadá pod údery mezinárodní konkurence. Politika kolabuje.

Při evropských volbách získali socialisté jen 14,5 % hlasů. I konzervativci s 25 % hlasů zůstali hluboko pod očekáváním. Spiegel popisuje atmosféru Francie takto : „ Stačí jen jiskra. Nálada Francouzů je labilnější než kdy jindy. Dech konce leží nad pátou Francouzskou republikou. 3 miliony nezaměstnaných, z toho 25 % mládeže. Rolníci se bouří, státní úředníci demonstrují.“ Stává se Francie nemocným mužem Evropy? Zájmy Francie neleží na západě, ale na jihu a především v Bosně. Tam se západní mocnosti dávno rozdělily na dva tábory – na francouzsko-anglické bratrstvo na podporu Srbů a Ruska a na americko-německou zájmovou společnost podporující Muslimy a Turky.

Připojení Rakouska k EU a výhled rozšíření EU o státy východní Evropy vedl v Paříži k debatě o vytvoření osy Berlín – Praha – Vídeň. Pohyb této osy „prohloubil“ staré francouzské sny o Středozemním moři a Africe.

Když americký prezident B. Clinton navštívil v roce 1994 Berlín, chválil znovu osu Washington – Bonn. V této souvislosti L´Humanité konstatovaly: „Kohl byl od Clintona jmenován pánem Evropy.“ Taková je nálada ve Francii. (Pod tlakem okolností část francouzské mocenské elity vzala postupně na vědomí nové mocenské postavení Německa. –red.)

Německo a příští válka IV, Wolfgang Michal, Berlín 1995